16 124 897 livres à l’intérieur 175 langues
2 047 051 livres numériques à l’intérieur 101 langues
Cela ne vous convient pas ? Aucun souci à se faire ! Vous pouvez renvoyer le produit dans les 30 jours
Impossible de faire fausse route avec un bon d’achat. Le destinataire du cadeau peut choisir ce qu'il veut parmi notre sélection.
Politique de retour sous 30 jours
Kniha je záznamem skutečného čtyřdenního rozhovoru téměř padesátileté ženy a muže na prahu šedesátky - páru, který se ocitl na rozcestí. Rozhovor dvou lidí po patnácti letech společného života vypovídá o palčivém napětí mezi uměním a životem, láskou a kariérou, ale také péčí a kapitalistickou patriarchální společností. Pietro Consagra je etablovaný italský umělec, Carla Lonzi je revoltující intelektuálka, důležitá postava feministického hnutí. Pietro potřebuje být hýčkaný a podporovaný, aby mohl pokračovat ve svém poslání umělce, jež je pro něj vším. Carla má také své potřeby. Sní o něčem, čemu říká autentický vztah, který nebude podřízený nějakému poslání. On touží po tom, aby měl prostor tvořit umění a žít jako umělec - svůj život si ani jinak představit nedokáže. Ona chce prožívat sám vztah jako umělecké dílo - bezúčelně. Ani jeden se nechce vzdát. Nakonec říká Carla Pietrovi: Klidně jdi. Carla Lonzi (1931 - 1982) je považovaná za jednu ze zakladatelek italského feminismu a jeji texty patří k nejdůležitějším dokumentům této tradice. Tato původní profesí úspěšná umělecká kritička svět umění koncem 60. let opustila a spoluzaložila jeden z prvních feministických kolektivů v Itálii Rivolta Femminile. Dnes je především známá jako autoka provokativních textů, především, manifestu Sputiamo su Hegel (Plivme na Hegela) či La donna clitoridea e la donna vaginale (Žena klitoridální a žena vaginální, 1971). V roce 1978 publikovala svůj deník s názvem Taci, anzi parla. Diaro di una femminista (Mlč, vlastně mluv. Deník feministky), v roce 1980 pak Klidně jdi. Její texty lze považovat za feministické experimenty na poli psaní - narušují totiž hranice mezi soukromým a veřejným, tzv. “vysokou” kulturou a “nízkou,” a uchylují se k okrajovým formám písemného vyjadřování.