Terezínské Ghetto

Už podruhé za sebou přenese Báru atlas do minulosti uprostřed noci. Tentokrát se ocitla v naprosto pustém městě. Na ulicích ani živáčka, žádné okno nesvítí, auta tu nejezdí... Ukrytá za stromy v parku s hrůzou pozoruje, jak nějací muži převážejí na káře - lidské mrtvoly! Bára je přesvědčená, že se tu všichni lidé v noci schovávají, protože po ulicích řádí nějací vrazi. Do rána málem umře strachy. Jakmile se rozední, začne hledat cestu pryč, ale zjistí, že místo má hradby a brány že hlídají vojáci. Není úniku. Naštěstí se seznámí s Petrem, který ji ukryje na půdě domu, v němž žije spolu s dalšími chlapci v podstatě jako v dětském domově. On a jeho tři kamarádi pro Báru shánějí jídlo, deku na spaní a další nezbytnosti a od nich se také Bára postupně dozvídá, že se ocitla v nacistickém ghettu za druhé světové války. Na svých toulkách po Terezíně se seznámí s dalšími osobami, které dokreslují bezútěšnou situaci lidí, jež sem nacisté zavřeli – s nadaným studentem Maxem, který si při práci v dílně poranil ruku, a protože dostal otravu krve museli mu ji amputovat, ale bez narkózy, protože v Terezíně nejsou léky, nebo se stařičkou paní Blumenfeldovou, která umírá hlady. Když dostanou její kamarádi transportní lístky, rozhodne se Bára, že sama v Terezíně nezůstane a že odjede s nimi. Naštěstí se jí do vlaku nastoupit nepodaří. Po návratu se pokusí najít jména chlapců z Terezína na internetu. Počítá, že jim je asi osmdesát, a s Petrem, kterému prozradila, že je z budoucnosti, si konec konců domluvili přesné datum schůzky, až se ona vrátí zpátky do budoucnosti. Jeho jméno najde snadno, ale nejdřív nemůže uvěřit tomu, co čte. Teprve teď totiž zjišťuje, kam vlastně transporty z Terezína odjížděly, a čemu - na rozdíl od Petra - unikla.