Satanská bible

V knize Satanská bible objasňuje její autor, věhlasný americký satanista a spisovatel Anton Szandor LaVey filozofii satanismu daleko pronikavěji než kterýkoli z jeho předchůdců. Vysvětluje, proč satanismus nehlásá falešný altruismus, ani nepřikazuje, aby člověk miloval bližního svého - když miluje především sám sebe.

Satanismus je výrazně egocentrická filozofie založená na přesvědčení, že lidské bytosti jsou v podstatě sobecká a mnohdy i násilnická stvoření, která dbají především na vlastní prospěch. Satanismus pochopil a nestydí se veřejně hlásat to, co se kolem nás dnes a denně děje, ale co my si nepřejeme vidět a raději setrváváme v iluzích: Nevítězí ten, kdo má pravdu, nýbrž ten, čí je moc. Nežijeme v pohádkové slunečné krajině, kterou ovládá starý hodný král a která oplývá mlékem a strdím, ale ve světě, kde už vybuchly atomové bomby a kde se musí každý postarat sám o sebe. 

Zatímco učení všech ostatních církví je založeno na uctívání ducha a popření těla (a mnohdy i intelektu ve prospěch "citu"), LaVey vycítil, že člověk má možná ještě větší potřebu církve jiné, takové, která by oslavila jeho myšlení, jeho pozemské tužby, která by podporovala racionálně motivovaný zájem o vlastní osobu. Proti neopodstatněnému a pokryteckému potlačování smyslnosti staví radost smyslů a volnosti intelektu, proti sebeponižování sílu vlastního já. Tvrzení křesťanské bible, že odměněni budou pokorní, konfrontuje se skutečností, že vždy vítězí silní. 

Moderní satanistická církev vznikla poslední dubnové - Valpuržině - noci roku 1966. Hlavním účelem bylo shromáždit skupinu podobně smýšlejících sympatizantů, nikoli obnovit dávné rituály "černé mše" odvozené od křesťanských bohoslužeb. Tehdy už měl LaVey za sebou tři roky služby u americké policie, kde viděl na vlastní oči lidi zastřelené blázny a pobodané přáteli, malé děti rozdrcené v příkopu, kam je odhodila auta řidičů, kteří pak z místa nehody ujeli. Viděl krev, násilí, špínu a hlavně pokrytectví. Otřesen a znechucen od policie odešel a vrátil se k profesionální hře na varhany. Tragické zkušenosti ho však přiměly, aby jednoznačně odmítl bezobsažnou frázi: "Je to vůle boží". 

Přijetí LaVeyových filozofických koncepcí jistě nebude snadné a už vůbec ne rychlé, vždyť žijeme ve společnosti, která byla příliš dlouho ovládána falešnou morálkou - kterou navíc nikdy nedodržovala. Není však žádný důvod, abychom se jeho názorů děsili, poněvadž se zakládají na podmínkách reálného světa. LaVeyovo průkopnické dílo naopak pomůže ukázat cestu všem, kteří hledají. Přesvědčí je, že spása člověka nezávisí na odříkaní a zapírání sama sebe.

A ostatně, jak říká autorovo Satanské devatero, "Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu."