Jak roste pes

Byl to obrovský a zubatý pes. Vzbuzoval respekt. Ale byl hodný a rád se se mnou mazlil. Byl tak velký, že když jsem ho chtěl pohladit a podrbat na zádech, nemusel jsem se k němu vůbec sklánět, prostě jsem mu položil ruku na šíji a hladil ho a drbal. Cítil jsem přitom podivné mrazení – byl v tom kus obavy z tak mohutného zvířete, které by mohlo být i nebezpečné, a současně radost z toho, že se mi poddává, že je to v tu chvíli „můj“ veliký krásný pes. Ve skutečnosti patřil sousedům, kteří mu říkali Bonza. Ta vzrušující směs pocitů z hlazení velikého Bonzy mi zůstala v paměti – už víc než pětašedesát let. Nedávno jsem našel mezi starými rodinnými fotografiemi Bonzův obrázek, který mě překvapil. Bonza byl malý přízemní pouliční kříženec, prostě podvraťák. Byl ovšem tak vysoký, že jsem se k němu opravdu nemusel sklánět, byl jsem totiž klučík méně než čtyřletý. Vzpomínka na Bonzu zkrátka vyrostla se mnou. Obávám se, že podobně vyrostly – nebo se naopak zmenšily – mnohé další moje vzpomínky, které nemohu korigovat podle starých fotografií. A že stejný růst nebo zmenšování vzpomínek postihuje všechny pisatele pamětí. To ovšem nechávám stranou veřejné osobnosti a politiky, kteří se ve svých pamětech navíc snaží dokázat, že to tenkrát mysleli a dělali dobře a že to zkazili ti druzí.